Oko je orgán zraku, kterým přijímáme 80-90% všech informací o světě. Oko tvoří struktury, soustřeďující obraz viděných předmětů na retinu - sítnici v zadní části a také nervové buňky, převádějící tento obraz na elektrické impulsy, které pak zrakový nerv přenáší do určité oblasti mozku.

      Obě oči fungují v souladu a vzájemné koordinaci. Na obou sítnicích vzniká zřetelný obraz. Obě bulvy jsou uloženy na tukových polštářcích v očních důlcích, kde jsou dostatečně chráněny před poraněním. Díky 6-ti drobným svalům se mohou pohybovat do různých stran. Oční bulva má tuhý vnější obal nazývaný skléra - bělima. Přední část bělimy, kruhovitá rohovka, je průsvitná a mírně vystouplá. Rohovka slouží jako hlavní čočka oka a zajišťuje soustřeďování paprsků na sítnici. Za rohovkou je dutá oční komora, vyplněná komorovým mokem. V její zadní části nacházíme duhovku, zbarvenou část oka se středním otvorem, zvaným pupilla - zornice (zřítelnice, panenka). Barevnost duhovky způsobuje různé množství melaninu v cévatce. V zelených a modrých očích je pigmentu minimálně. Malé děti mají světlé oči proto, že melanin ukryt v duhovce. Teprve po několika měsících oči získávají svou konečnou barvu.

      Průsvit zornice se může díky tenkým svalům měnit na 1-8mm a tím korigovat množství světla. vstupujícího na sítnici. Rozšiřování zornic ale také způsobují emoce či některé léky.

      Panenka je vždy černá, protože jde vlastně o otvor vedoucí do tmavé centrální části oka.

      Těsně za duhovkou je umístěna čočka přidržovaná jemnými vlákny ciliárního tělíska. Jeho stahy proměňují tvar čočky - zvyšují či omezují jeho vypouklost, což pomáhá i rohovce k zaostřování. Tomuto zakřivení se říká akomodace čočky a dochází při něm k proměně světelné lomivosti čočky. V klidu je čočka plochá a je tak schopna ostře vidět objekty ve vzdálenosti větší než 6m. Nejmenší možná pozorovací vzdálenost normálního oka je 15-17cm. Nejbližšímu místu v prostoru, které ještě vidíme ostře, se říká punctum proximum (blízký bod).

      Za čočkou je umístěna hlavní dutina oka vyplněna tekutinou nazvanou sklivec. Na retinu dopadá obraz formovaný rohovkou a čočkou. Zde se světelný paprsek přemění v elektrický nervový impuls. Jednotlivé dávky světelné energie, čili fotony, zpracovávají fotoreceptory - tyčinky a čípky. Tyčinky umí vytvořit jen hrubý, šedivý obraz. Naopak čípky rozliší i jemné detaily, ale potřebují více světla a pracují tedy nejlépe za jasného dne. Tyčinek je asi 18x více než čípků - tedy 130 mil x 7 mil.

      Oko je nejcitlivější vpravo od středu sítnice, kde je tzv. žlutá skvrna. Koncetruje se zde veliké množství čípků. Těsně vedle žluté skvrny je tzv. skvrna slepá. Odtud vychází zrakový nerv a nejsou tady tudíž senzorické buňky. Na tomto místě není sítnice citlivá na zobrazovaný obraz. Zrakové nervy z obou očí se v mozku setkávají v tzv. chiasmatu - překřížení. Signály z pravých zorných polí obou očí se převádějí do levé hemisféry - a naopak z levých do pravé hemisféry. Každá hemisféra tak získává jen 1/2 obrazu, např. čteného slova, mozek ale dokáže obě poloviny spojit do celku. Právě toto částečné křížení zrakových nervů napomáhá trojrozměrnému vidění.

      Další částí oka je spojivka - pružná vrstva, která izoluje oko od vnitřního prostředí.

      Oko je chráněno a zvlhčováno slzami. Každé z očních víček obsahuje asi 30 Meibomových žláz,které vylučují mastný sekret, jež zajišťuje, že se během spánku víčka k oku nepřilepí. Během dne správné zvlhčení oka podporuje mrkací reflex.