jak je to krásné ... Splnil se mi dávný sen, který jsme společně s kolegou hýčkali v dobách, kdy bylo velmi odvážné říci něco "nesprávného" nahlas. Ano. Člověk by měl věci říkat na pravém místě. Přemýšleli jsme, kde ale to pravé místo je? A neměli-li bychom je vytvořit, když nikdo vlastně neví, kde je to pravé místo, kde je třeba věci řešit. Vlastně by stačilo velmi málo. Štětka s barvou a kruh někde na odlehlém místě školní chodby. Na zem bychom pak zbytkem barvy připsali "PRAVÉ MÍSTO". Ve svých teoretických návrzích jsme šli ještě dál. Na pravém místě by stála suchá vrba a do jejího dutého kmene by postupně mohli pedagogové ve volných hodinách, ale klidně i o přestávkách, šeptat své stesky, stížnosti nebo návrhy na zlepšení naší školské soustavy. Občas by se podívali na zem, aby měli jistotu, že věci řeší na pravém místě.

Ano, chápete správně. Toto je ona suchá vrba na pravém místě. Tak si do ní tiše píšu a ani nemám strach, že někdo vytroubí, kdo a jaké má uši.
Naštěstí už není tak odvážné říkat věci nahlas. Naneštěstí výsledek je pořád stejný. A tak raději tiše  pro sebe  pro vrbu píšu a nemusím poslouchat hloupé výmluvy. A napadá mě, že je lepší mluvit do vrby než mluvit do dubu.

Vlastimil Šmíd