Jako kluka mě fascinovala pokladna na kliku, která byla téměř v každém obchodě. Po každé položce nákupu paní pokladní otočila klikou a na číselníku se objevil součet k úhradě.
Na vysoké škole jsem pak viděl stolní elektronickou kalkulačku - již žádné číselníky na kolečkách, ale displej tvořený řadou doutnavek, ve kterých bylo 10 přepojovaných katod ve tvaru číslic. Na vysoké škole jsem se také poprvé prakticky setkal s počítačem. Byl to sálový počítač na katedře matematiky (MSP 2A). Na počítači jsme sice nepracovali přímo, ale připravovali jsme vstupy a jako výstup jsme pak dostali počítačovou sjetinu z tiskárny. Vstupní program s daty jsme připravili na zapisovači do děrné pásky. Tu jsme odevzdali v následující hodině programování (programovali jsme ve Fortranu). Za týden v další hodině nám odborný asistent rozdal sjetiny, ve kterých byl zpravidla dlouhý seznam většinou syntaktických chyb. Ty jsme museli do příštího týdne opravit a celý cyklus se opakoval. Ti šťastnější dostali sjetinu bez chyb a obdrželi zápočet. Jestli někdo z vás programuje, tak si asi ani neumí představit, že by při ladění programu měl po každém jeho spuštění prodlevu 14 dnů. I tak to byl obrovský pokrok. Programování mi učarovalo. Dokonce jsem měl půjčenou programovatelnou kalkulačku TI 59, na kterou jsem si chtěl našetřit. Naštěstí šel vývoj výpočetní techniky kupředu rychleji, než moje šetření, a tak jsem si nekoupil kalkulačku, ale osmibitový počítač Didaktik Gama. Ten se programoval v Basicu a připojoval se k televizoru. Existovala spousta počítačových her, které se nahrávaly pomocí magnetofonové kazety. Hry zase učarovaly mému synovi.
První stolní počítač, který jsme si koupili, byl PP 06. Před revolucí byl cenově nedostupný, ale po pádu železné opony jeho cena mnohonásobně klesla a koncem roku 1991 jsme jej v partiovém doprodeji pořídili za 5 000,- Kčs. (I tak to bylo hodně peněz; průměrná hrubá mzda v tom roce byla kolem 3 800,-Kčs.) PP 06 byl počítač třídy PC XT s mikroprocesorem 8088, 4,77 NHz, 640 kB RAM, HDD 20 MB, FD 5¼", DOS 3.1 a --- s prvními počítačovými viry.
Na dalším počítači (PC 386) už mohly být Windows 3.0. Dále už je to nezajímavé. Mohl bych pokračovat výčtem W 95, (W NT), W 98, W XP W 7 (7, 8, 10) - verzí Windows a odpovídajícímu posilování hardware. (Neúspěšné verze jsem přeskakoval.) Do Win 95 to bylo období, kdy domácí uživatelé legálnost software obvykle neřešili. Jiné to bylo na firemních počítačích. Softwarová policie dokonce prováděla namátkové kontroly. Asi nejtěsnější kontakt s IVT jsem měl kolem roku 2000. To jsem uměl opravovat jak hardwar, tak software. Musím přiznat, že jsem na to nebyl sám. Učitelem se mi stal můj syn. Společně jsme spolu spravovali školní počítačovou síť, skládali počítače a reinstalovali je po zavirovaní. Bylo to rychlejší, než léčení antivirem. Legalizaci software jsme řešili pomocí open source. V té době měl velmi dobře propracované ovladače a grafické prostředí Linux Mandrake. Kromě školních počítačů (jako dual boot) se Mandrake usadil i na mém domácím počítači. Později to byli pokračovatelé Mandriva a Mageia. Snažil jsem se o to, abych nemusel pracovat na více počítačích a více operačních systémech. Vždycky se ale našel nějaký důvod, proč to nešlo.
Popíšu situaci roku 2020. Používám k mé velké spokojenosti ultrabook Toshiba (2012) s Mageiou 7 (KDE 4). Protože je to školní počítač a na školní síti panují Windowsy, mám na něm i Win 7. Protože jsem si oblíbil práci s tabletem, zejména možnost psát a kreslit na displej přímo perem, používám i Android. K mé velké nelibosti se na některých učebnách musím k učitelskému počítači hlásit přes Win 10. S Win 10 se musím potýkat i doma, když potřebuje nějaký servis na svém notebooku manželka.