Nejstarší vzpomínky mám asi na kapslovku. Byla to plechová bambitka na kapsle. Musel se natáhnout kohoutek, pod úderník se vložila kapsle - papírové kolečko, které mělo uprostřed malou nálož. Když úderník klepl na kapsli, ta střelila a vydala ránu. Největším nepřítelem mi byl vítr. Ten rozfoukával malé kapsle z krabičky. Na ty se okamžitě vrhaly babiččiny slepice a předháněly se, která jich víc sezobe. Já jsem se zmohl jen na zoufalý nářek "slípka mně žere kapusle". "Kapsle" jsem ještě neuměl pořádně vyslovit.

        Další zajímavou střílečku, se kterou si hrály děti ještě někdy před 100 lety, mě naučila vyrábět babička. Vzala husí brk, odstřihla z něj asi 10 cm dlouhou trubičku a z kousku dřeva vyřezala asi o centimetr kratší tyčinku s rukojetí. Další nezbytnou součástí byl plátek ukrojený ze syrové brambory. Výstřel se prováděl tak, že se širším koncem z bramborového plátku vykrojilo kolečko, které zůstalo v trubičce. Dřevěnou tyčinkou se posunulo na tenčí konec trubičky. Znova se vykrojilo trubičkou kolečko, to tentokráte fungovalo jako píst, který se prudce stlačil dřevěnou tyčinkou. Stlačený vzduch vystřelil první kolečko a vydal (slabou) ránu. Proces se mohl opakovat, vykrojilo se další kolečko a provedl se další výstřel. Byla to vlastně primitivní špuntovka.

        Foukačky

tvoří samostatnou kapitolu. Začalo to těmi z versatilky. Vylepšil jsem si ji ovšem šipkou vyrobenou z párátka. To bylo na silnějším konci osazeno malým špendlíkem a na druhém konci chomáčkem vaty. Chomáček vaty byl na začátku omotaný nití, "učesaný" směrem dozadu a na konci zastřižený. Ve škole o přestávce jsme takovými šipkami stříleli do nástěnky. Zpětně si uvědomuji, že si soudružky učitelky s nějakým dozorem o přestávkách starost nedělaly.

Na vyšší úroveň jsme foukačku povýšili, když jsme namísto versatilky použili bezový prut. Musel být rovný, s co největší vzdáleností mezi kolínky. Drátem jsme propíchli a odstranili dužinu. Vnitřek jsme po vyschnutí vyhladili smirkovým papírem a získali tak dřevěnou trubičku. Šipky jsme vyráběli ze špejlí osazených na jednom konci špendlíkem a na druhém konci opět chomáčkem vaty. Vatu jsme tentokrát pro větší pevnost přivázali na obou koncích, s vlákny nataženými ve směru letu. Vata musela těsně doléhat, aby dobře těsnila v dřevěné trubce a současně musela v trubce hladce klouzat. Tuto foukačku jsem už do školy nenosil. Ale o prázdninách jsme s bratrancem těmito foukačkami lovili mouchy. Samozřejmě jsme čekali až si sednou na desku. Zásah byl velmi výjimečný. Bezové foukačky byly krátké a náročné na výrobu. S kamarádem jsme přišli na to, že dlouhou foukačku můžeme vyrobit ze silonové hadičky přivázané k rovné laťce. Šipka z takové foukačky doletěla až do vzdálenosti 15 metrů. Bylo to však na hranici možností našich plic.

        Praky všeho druhu

Na prak byly potřebné parůžky a guma. Tehdy byly zavařovací sklenice se skleněným víčkem, pod které se dávala zavařovací guma jako těsnění. Jednu maminka obětovala na můj prak. Střílel mizerně a guma se často trhala. Kvalitní prak mě naučil vyrábět můj strýc. Nejprve uřízl ze starého akátu parůžky ve tvaru písmene Y, pak jsme na ně pomocí hřebíčků připevnili kožená poutka. Poutkem jsme provlekli konec letecké gumy, která vytvořila druhé poutko. Jednou rukou jsem držel kožené poutko a druhou jsem napínal vší silou gumové poutko. Strýc několikrát ovázal napjaté gumové poutko pevnou nití. Stejným způsobem jsme připevnili na druhý parůžek druhý pramen gumy. Podobně jsme k volným koncům gumy připevnili kožené poutko na uložení projektilu (kamene). A prak byl hotov.